Malohanácká stovka 2020

Malohanácká stovka 2020 pro mě byla hodně jiná. Začalo to už tím, že jsem půlku ledna místo nabírání kilometrů proležel se zánětem šlach v levém koleni. Ještě v den startu mě nad ránem vzbudila taková bolest, že jsem si musel vzít prášek (a to mám k chemii dost odpor…). Takže jsem pak půl dne přemýšlel: mám tam vůbec jezdit? Kdo mě zná, pro toho je odpověď jasná.
Takže jsem v podvečer dorazil do Sokolovny ve Velkých Opatovicích, pozdravil se s kamarádama, dal si tři předstartovní piva (doma v pátek chodíme na pivo a nemám důvod své zvyky měnit) a pomalu jsem se připravoval na start. Dlouho jsem váhal s výběrem bot: jak bude na trase? Kolik bude vody, bláta? Bude na kopcích sníh, a kolik? Varianta prodyšných bot se mně zdála být velkým rizikem, ale trekové Salomony s membránou mně nohu uvaří, navíc teď (co se mně noha rozplácla) už jsou mně dost těsné. Těžké dilema. Nakonec jsem vsadil na jistotu v podobě trekovek a udělal jsem moc dobře, sraček bylo cestou fakt hodně, o překonávání několika potoků nemluvě.
Po osmé večer nás dva busy odvezly na start do Boskovic a v 20:50 bylo odstartováno. Stovky chodím, občas si (hlavně na začátku) třeba i trochu popoběhnu, ale o tom dnes nemohla být ani řeč. Jediný cíl byl vidět cíl, takže žádné divočení. První kilometry po startu bývají jednodušší na navigaci, stačí sledovat průvod čelovek. Avšak jen za předpokladu, že ti vepředu hlídají trasu… už na šestém kilometru vidím, že jsme přešli odbočku z hlavní cesty… volám na ty vepředu, celá kolona se otáčí, a ti, co byli za váma jsou najednou před váma.. tak to na náladě moc nepřidá… naštěstí jsem si zašel jen tak 200 – 300 metrů, ale mezitím nám dost lidí uteklo. Bylo to varování, o to důsledněji pak hlídám celou trasu.
Když dorazím na první občerstvovačku, skoro nikdo už tam není. Posedím dlouhou třičtvrtěhodinu a pomalu pokračuju dál. Před Vavřincem mě dochází Jirka Hofman s Katkou Janechovou (Jirka jde svou devítistou stovku a každou kontrolu si náležitě užívá, jen díky tomu se potkáváme vlastně skoro celou cestu) a po zapsání kontroly je pouštím před sebe, ani se jich nesnažím držet… Jdu sám a na pohodu. Při sestupu do Sloupu si nepohlídám uličky v zahrádkách a místo pravou jdu levou, takže je z toho asi 200 metrů navíc, ale to není taková hrůza. Nikam se neženu, při výstupu na kopec nad Sloupem se dlouhé minuty kochám pohledem do údolí. Vidím, že pár čelovek je teprve za Vavřincem. Že bych nebyl poslední? Na zelené nad Sloupem kolem Matoušova kopce asi 30 metrů za sebou vidím postavu v oranžové bundě. Když se po chvíli otočím tak na dlouhé rovině za mnou není nikdo. Toto se cestou opakuje ještě několikrát… Když se o tom na kontrole bavíme s Olafem tak říká, že je to normální, že Ferenc Venczl na trase takto po chvilkách spí.
Když přicházím na kontrolu do Benešova, zrovna odchází větší skupina, v šeru poznávám jen Milana Hotu. Fajn, ještě jsem s něma v kontaktu… jenže než si dám polévku, kafe a colu, vyměním ponožky a přelepím první puchýře, tak je dalších 50 minut v háji a v kontaktu už zase nejsem. V rožku ještě sedí Jirka a vypadá to, že už se pomalu chystá vyrazit. Rychle zaplatím a vycházím necelou minutku před ním… polévka a kafe mě hodně nakopla a tak se pokusím trochu zrychlit, s Jirkou v zádech jsem jako myšák který zdrhá před kocourem. Pořád se ohlížím a čekám, kdy mě docvakne, ale daří se mně držet odstup. Ve stoupání nad Kořencem vidím že už jsem odskočil asi půl kilometru.
Je to neuvěřitelné, ale koleno zatím drží. Bez prášků a bez ortézy. Nechápu to. V lese pod Kořencem přicházím k potoku… není na trase první, ale tento nepřeskočím. Naštěstí asi 20 metrů po proudu je přes potok větev… sice ne moc silná, opatrně ji zkouším a pod mojí vahou se trochu zanoří pod vodu, ale přejít se po ní dá. Tady jsem naplno ocenil výběr obutí, goretex podržel. Naštěstí hned kousek za brodem kontroluju trasu a tak včas zjišťuju, že značka z cesty odbočuje doprava nahoru. Ještě se otáčím za sebe a v šeru vidím někoho v tmavém… mohl to být Petr Zaoral, ale ten odcházel z kontroly dost přede mnou… začínám přemýšlet, koho vlastně mám kolem sebe a zaberu ještě víc. Na kopci za rozcestím Hrubý Hrad (asi 48. km) doháním Ference a další dva, asi mně utekli, jak jsem seděl na kontrole… po pár minutách je nechávám za sebou… sakra, že by to dneska šlo?
V pravém vracáku nad Úsobrnem (54,6 km) se přede mnou zjeví Eda Hečko. Co tady dělá? Ten má být daleko vepředu! (Z poslední kontroly odcházel 50 minut přede mnou, ve skupině s Milanem). Dozvídám se, že tolik diskutovaný potok brodil naboso, hodně lidí to tam zdrželo, někteří šli hledat most a velká skupina včetně Milana je někde za náma. To jako fakt? Je to jasné, dnes má smysl bojovat!
Bohužel po příchodu do Velkých Opatovic vidím, že někteří z těch, co měli být údajně za náma už sedí na kontrole. Eda je z toho dost otrávený a končí.
Teď to nesmím posrat. Měním boty, sázím na to, že už nebude tolik sraček. Pořádně se nacpu, Magda se o nás stará jako o vlastní. Výborná čočková polévka s chlebem, kafe… váhám, jestli si dát další chleba se sádlem nebo s česnekovou pomazánkou a tak si pro jistotu beru oba a k tomu přikusuju ovoce. Ztrácím na kontrole skoro hodinu, ale potřebuju energii. Ještě je to přes 40 kilometrů a v noci bude mrznout. Odlehčuju batoh, odkládám do auta nepromok bundu (dnes to na déšt fakt nevypadá), naopak přioblékám merino svetr – kdo ví, jak bude dnešní noc dlouhá…? Většina lidí mně utekla, pár vzdalo, nálada pomalu upadá… na kontrole sice ještě pár lidí sedí, ale budou pokračovat?
Až po kontrolu v Křenově hlava šrotuje, protože nevím, kdo je jak daleko přede mnou a jestli má ještě smysl se do toho opřít, nebo už to jen tak došlapat… druhá varianta je dost demotivující. V hospodě ještě pár lidí sedí, ale pomalu už se to zvedá. Milanova skupina odchází asi 15 minut přede mnou. Odcházím s Jardou Raabem (?) a Jirka asi minutu po nás. V lese kolem Arnoštova vrchu (asi 79. km) ještě zkouším zabrat a malinko poodskočím, ale pak příroda zavolala a já tento malý náskok prosral. Doslova. Vím, že ti dva jsou přede mnou asi 7 – 8 minut, ale až za Pacov (cca 88. km) je nejsem schopný dohonit, navíc koleno už začíná dost důrazně protestovat. Chvilkama už před sebou i zaslechnu hlasy, ale to je všechno.
Za Pacovem začíná nástup na Hušák. Už je tma a tak je to ještě zajímavější. Hlavně neudělat chybu! A tak ji hned dělám… po vstupu do lesa GPS tvrdí, že jsem moc vpravo od zelené… no nic, šplhám se doleva po dost prudkém svahu, vytahuju i druhou baterku, ale značku pořád nevidím… snažím se aspoň držet směr a po pár stech metrech se napojím na cestu, po které jsem původně šel. Bezva, podle GPS jsem správně a už vidím i značku. Jenže jsem tu ztratil další dlouhé minuty. Je konec. Vím, že už nemám šanci někoho dohonit. Přepínám do módu „přežití“. Pomalu (už opravdu hodně pomalu) se vyškrábu na Hušák, opíšu kontrolu a zahájím sestup.
Nevím, kam se dívat dřív, jestli do navigace nebo pod nohy. Kůrovec je pěkný hajzlík. S tím smrkem, který zamorduje, zmizí z lesa i turistická značka. A navíc traktor, který ho přijede vytěžit, rozprasí většinu cest. To, v čem se přes den museli kolegové brodit, teď zmrzlo na kost. Nic moc. No co, už jde jen o to dojít. A nezrakvit se tady. Nejsem si jistý, jestli jde ještě někdo za mnou, nikdo by mě tady nenašel. No, to moc neuklidní…
Jak se dostanu za rozcestí Pod Hušákem, tak se to maličko zlepší, i když i tady jsou cesty dost rozbité. Po pár stech metrech sestupuju cestou v hlubokém úvozu, ale víc jak cestu to připomíná potok. Najednou vidím proti sobě několik čelovek… hned se dívám do navigace a vidím, že jsem sešel z cesty… já naštěstí jen pár metrů. „Jdeme blbě, že?“ Milanova skupinka! Že by? Napojujeme se na správnou cestu a já okamžitě ožívám. Hned za hřbitovem ruských zajatců se trhám a vyrážím dopředu. Deset kilometrů do cíle, to už musím vydržet! Po chvilce už za sebou jejich čelovky nevidím…
Ve Vísce u Jevíčka před sebou spatřím další postavu… Ferenc! Okamžitě zhasínám čelovku, aby mě neviděl a jen ve svitu měsíce se k němu pomalu dotahuju. Koleno protestuje, puchýře stříkají, ale nevzdám to! V Jevíčku po prozkoumání mapy (kde je asi hasičská zbrojnice, naproti které má být kontrola?) beru poslední razítko do karty a zdrhám. Po pár stech metrech se ohlížím a Ferenc zrovna odbočuje na silnici do Velkých Opatovic! To je kurva! Vteřinu přemýšlím, co dělat, ale pokračuju po předepsané trase. Mám to o 800 metrů dál, o 57 výškových metrů nahoru navíc a hlavně při sestupu z kopce nesrovnatelně horší terén rozrytý těžbou dřeva, přesto bojuju až do konce. Do cíle nakonec dorazím čtyři minuty po Ferencovi… ať se ti čabajka šprajcne v krku, šmejde!
Od Olafa a Dušana převezmu diplom a medaili, dokoupím odznáčky a další upomínkové předměty, rychle se rozloučím a mizím k domovu. Protože dnes v noci musím stihnou ještě jeden rozjetý mejdan: popřát kamarádovi k sedmdesátinám 🙂