Pochod krajem severočeských jednotek 2020

Co si pod tímto názvem představit? Pochod pořadají jednotky aktivních záloh AČR. Moc jsem nevěděl, co mě tady bude čekat. Jistě, pohled do mapy napovídal, že to nebude úplně jednoduché. Lovoš, Milešovka, Velký Ostrý, Radobýl, Plešivec a nespočet dalších kopců vzbuzovalo respekt. Přesto někde v podvědomí jsem viděl tu placku kolem Terezína a věřil, že zase tak zlé to být nemůže.

      Tentokrát se startovalo nezvykle až v sobotu ráno, proto jsem se těšil, jak si užijeme předstartovní večer. Po příjezdu do Terezína jsem ale zjistil, že tady (kromě několika pořadatelů vyrábějících něco jako polní sprchu) ještě nikdo není. Po tom, co jsem viděl při průjezdu ulicemi města se mně tam samotnému v noci moc nechtělo, naštěstí kluci měli v pevnosti dostatečné zásoby, a tak jsem si mohl dát své tři předstartovní piva (ze kterých byly nakonec čtyři) a kolem půlnoci šel spát. Kromě Michala Turka už ten večer nikdo další nedorazil; většina kolegů to nemá tak daleko a tak přijeli až ráno na start.

      Předpověď počasí se bohužel vyplnila a tak nás sobota přivítala deštěm. Uvařil jsem si horké kafe, sbalil batoh a pomalu šel na start. Tentokrát nebyl hromadný start, postupně jsme se vydávali na trať od 7:30 do 9 hodin. Já jsem si naplánoval start v 8 hodin a myslím, že to byla dobrá volba.

      První kilometry se nikam neženu, vím, že se bude rozhodovat až jinde. Bohužel už na K1 (7,6km, 9:13) se pokouším lepit odřený kotník. Jenže kůže už je promočená a náplast nedrží, tak to nechávám tak. Po úseku, který připomínal spíš kaliště pro kance a následující mokré louce mám boty komplet promočené. Tentokrát nepomohla ani impregnace, ani goretex. A do cíle ještě 93 kilometrů!

      Po projítí přes Lovosice placka končí a čeká nás první kopec, ale ten stojí za to! Při škrabání na Lovoš (K2, 15km, 11:01) potkávám trojku Eda Hečko, Ivana Čahojová a Martina Němečková, jak scházejí z kontroly dolů. Startovali v 7:30 a myslel jsem, že už je neuvidím, protože mám pocit, že mně to dnes nějak nejde. Toto setkání mě dost povzbudilo, jenže hned za kontrolou se ztrácím… nevidím značky a GPS si dnes dělá co chce. Naštěstí po pár minutách nacházím správnou cestu.

      Další kontrola (K3) je slovy itineráře „Za hradem Opárno“. Trasa na GPS tvoří kolem hradu okruh a tak hrad poslušně obcházím. Kontrolu nenacházím a tak volám Honzovi, aby mně polohu kontroly upřesnil. Říká, že kontrola je za hradem, dál po trase. „To jako po trase od hradu dál?“

„Ano!“ A tak jdu dál. To je ale špatně, kontrola byla před hradem a tím, že jsem šel kolem hradu jsem ji minul. Po sejítí k Oparenskému mlýnu už je jasné, že kontrolu nemám. Uklidňuju se tím, že jsem volal Honzovi, že mám GPS záznam, ale představa penalizace je demotivující. Má to smysl se ještě někam hnát? Ono to stejně moc nejde.

      Za Velemínem se trasa začíná zvedat a Milešovka budí respekt. Energie dochází, naštěstí pod Milešovkou čekají záložáci s občerstvením (K4, 25,2km, 13:12). Zdržuju se 18 minut, leju do sebe tři kofoly, jídlo už moc nejde. 14:03 jsem na Milešovce (K5, 26,4km). Přes Kletečnou (K6, 32,8km, 15:24) se dostávám až k rozhledně Radejčín (K7, 36km, 16:02). Napočítám 97 schodů, kontrola je samozřejmě nahoře. Před rozhlednou byly dlouhé roviny, na kterých jsem před sebou nikoho neviděl a navíc 20 minut trvá, než trochu oživím nohy.

      Po K8 na vyhlídce Mlynářův kámen (38,9km, 17:01) trochu nechápu, co delají Moravany u Ústí nad Labem, ale moc nad tím nepřemýšlím, protože už je tady K9 (41,4km, 17:48) a na ní Olaf s občerstvením. Dávám si dvě zeleninové polévky s chlebem a odskakuju na K10 na vyhlídce Skalky (41,8km, 18:07). Na zpáteční cestě si ještě dávám kofolu, doplňuju vodu a chystám se vyrazit. Jen tak prohodím že to nejhorší už máme za sebou, ale Olaf se jenom směje. První půlka byla jen na zahřátí. Myslí to vážně?

       Teď se zase z kopečků musíme dostat k Labi a moc příjemná cesta to není, přelézání polomů v prudkém svahu připomíná pohyb nemotorného hmyzu třepajícího nožičkama. Tímto terénem se dostáváme na K11 Nad Vaňovem (46,1km, 19:18). Do Ústí je to na dohled, ale trasu ještě zpestří vyhlídka Vrkoč (K12, 48,4km, 20:04). Cestou z vyhlídky potkávám Jirku Hofmana a Pepu Procházku, kteří si to dnes hodně užívají. Jirka mě zve v Ústí na pivo, ale s díky odmítám. Přes K13 Soudný vrch (51,2km, 20:57) se kolem hotelu Větruše konečně dostávám na další občerstvovačku, kderá je zároveň cílem padesátky (K14, 52,8km, 21:19). Kluci jsou zašití pod mostem a vidím je na poslední chvilku, ale vidím je moc rád. Zoufale potřebuju doplnit energii, ale na jídlo ani pomyšlení. Tak do sebe aspoň leju kofolu a přikusuju jablka se sádlem. Já vím, je to hrozná kombinace, ale co, energie to je. Zdržuju se půl hodiny, mezitím se setmělo. Možná je to dobře, některá zákoutí Ústí nad Labem je lepší nevidět, i tak se nemůžu dočkat až budu v lese. Tam je to bezpečnější.

      Na Střekovské vyhlídce marně hledám kontrolu… má být u rozcestníku, na rozhledně nebo u nekteré z lavic, ze kterých je výhled na město? Přes deset minut tady ve tmě hledám, nakonec se fotím na vršku rozhledny (K15, 55,1km, 22:28). Později se dozvídám, že tady kontrola opravdu nebyla, ale pro mě je to další časová ztráta. V rychlém sledu následují kontroly K16 Nad Střekovem (56,4km, 22:49) a K17 Střekov hrad (57,6km, 23:09) a pak už ten nejnáročnější noční úsek. Důležité je pořád jít; je to vlastně taková hra na čekanou… doufáš, že tě nezastaví únava a čekáš, jestli to nepotká někoho ze soupeřů.

      V 0:27 se skoro po čtyřech vyhrabu na Velký Ostrý (K18, 61,7km), který je vysoký jako naše Brdo (587m), jenže tady to celé nastoupám na kilometru. Na vrcholu si dávám 13 minut pauzu a tak mě zase předbíhají Jirka s Pepou. Myslel jsem, že jsou dávno vepředu, ale kluci asi zase měli žízeň.

      Kolem Průčelského vodopádu se dostávám do Průčelské rokle, která mě dovede zase až skoro k Labi, do Brné. Ve 2:33 jsem na K19 Němečský potok (67,9km) a po chvilce se cesta stáčí do Rytiny soutěsty. Tady před sebou v dálce uvidím občas bliknout čelovku a to je nová krev do žil. Po pár minutách dotahuju Martinu, není na tom moc dobře. Myslím, že přepálila začátek. Společně to dotahujeme na K20 Babiny (72,9km, 4:07-4:52), kde nás přivítají záložáci a Vítek Zahrádka v příjemně vytopeném zázemí. Dost mě překvapuje kolik je tady lidí a hlavně kdo tady ještě je. Potřebuju si ale taky odpočinout a tak než se trochu najím, promažu nohy a vyměním ponožky, je 45 minut pryč. To ale nevadí, protože mezitím se rozednívá a navíc vidím, že jsem znovu v kontaktu. První kroky dost bolí, ale pomalu se rozcházím. Kousek za kontrolou K21 (74,2km, 5:10) znovu doháním Martinu a jdeme spolu až za K22 (77km, 5:50). Tady už se ale trhám, cíl se pomalu blíží a je čas zrychlit. Po K23 Hradiště (79,1km, 6:37) následuje K24 Plešivec (82,7km, 7:34). Před tímto kopcem každý varoval, ale cestou na vrchol jsem nechápal proč (když nepočítám to, že GPS trochu hráblo a na vrchol jsem se škrabal přes kameny asi 20 metrů vedle cesty, kterou jsem neviděl). To, před čím ostatní varovali byl až sestup dolů po modré přes suťoviště, to bylo hodně výživné. Kousek pod Plešivcem (83,5km) nám pořadatel nechal vodu v bedně uzamčené kódovým zámkem, což byl dobrý nápad a voda tady už zase přišla vhod.

      V 8:03 se dostávám na další kontrolu K25 na zřícenině hradu Kamýk (84km) a v 8:45 se otevře nádherný výhled na údolí Labe z vyhlídky Kalvárie (K26, 87,2km), kde sedí Ivana Čahojová s Radkem Dolanským. Než si zapíšu kontrolu a udělám pár fotek tak odcházejí, ale aspoň vím, že nejsou daleko. Z Kalvárie sestoupíme zase až k Labi a tady to láká se rozeběhnout, ale přes puchýře už to nejde, každý došlap je horší a horší. Přes kontrolu Velké Žernoseky – přívoz (K27, 88,6km, 9:12) se dostávám na K28 (90,4km, 9:36), která je na obecním úřadě v Malíči a je tady zároveň poslední občerstvovačka. Do cíle je to už jen 10 kilometrů, proto mě překvapí, že tady zase dost lidí sedí. Tentokrát do sebe jen hodím na stojáka kofolu a do minuty jsem pryč. Takový kousek od cíle, tady už není čas na odpočinek.

      Čeká nás poslední kopec a to je zacházka na K29, Radobýl (92,6km, 10:15), kde se potkávám s Viktorem Karcolem a spolu to táhneme až do cíle. Jeho historka, jak si na loňské Malohanácké vyrazil čtyři zuby mě rozesmívá ještě teď.

      V Litoměřicích následovaly tři kontroly s odstupem několika desítek metrů, což jsem do teď nepochopil, jaký to mělo význam, zbytečně jsme se motali po městské dlažbě a o tom ultratrail není. Ale pokud nám chtěl tímto pořadatel ukázat nějaké kulturní památky, proč ne. Jen za sebe můžu říct, že na 96. kilometru už mu na památky s… . Nic ve zlém, Honzo.

      Na vstupu do Terezína byla poslední kontrola (K33, 99,5km, 11:54) a pak ve 12:07 už jen vysněný cíl. Podařilo se dokončit další stovku v CSUT a přesto, že jsem nečekal nic lehkého, její náročnost mě překvapila. Díky ní jsem poznal alespoň část Českého středohoří, které jsem zatím znal jen z auta. Potkal jsem se s kamarády, poznal nové lidi, potvrdil si, že má smysl bojovat až do konce. Je to málo?