Týnišťské šlápoty od dubu k dubu 2020

    boty

Pokud jsem u předchozích stovek vůbec nevěděl do čeho jdu, v případě Šlápot už jsem tušil, o co půjde. Nebo jsem si to aspoň myslel. S tímto závodem jsem měl otevřený účet z minulého ročníku, kdy mě asi na 75. kilometru zastavilo koleno. Byla to tenkrát má druhá stovka a první DNF (a zatím i poslední, kéž by to tak vydrželo co nejdéle).

    Letošní trasa vypadala na papíře dost mírně, jen 121 kilometrů. Že by Olaf vyměkl? Jenže je to 121 Olafokilometrů, a to je panečku úplně jiný kilometr! Ze slibovaných 3120m stoupání (trasa závodu v mapy.cz) je nakonec podle GPS 3913 metrů a délka trasy se zastavila na čísle 131,62 kilometru. Něco jsem si zašel, něco bude možná i nepřesnost měření, reálně bych to viděl někde kolem 125 kilometrů.

    Od mé poslední stovky uplynulo pět týdnů, během kterých se má kondice posunula, bohužel ne směrem, který bych si přál. Když vaše kamarádka slaví narozeniny skoro dva týdny, to získáte akorát tak letokruhy kolem pasu, a ne fyzičku. A ty tři dny na Vltavě to moc nevylepšily. Takže plán mohl být jen jediný: dojít do cíle v limitu (to je O.K., limit žádný není) a snažit se uchránit nohy před puchýři, protože za dva týdny je Hostýnská osma a nechci tam kulhat hned od startu. S tím na tak dlouhé akci dost souvisí i výběr vhodného obutí a tady se stalo něco, co by se dalo s trochou nadsázky nazvat zrozením další legendy Šlápot. Od začátku týdne jsem sledoval předpověď počasí, která na víkend předpovídala déšť. Když jsem navíc v úterý viděl fotky od Olafa a Jirky Učíka, kde bahno, kaluže a brody potoků střídaly ještě větší sračky, rychle jsem objednal vysoké kožené trekovky s goretexovou membránou. Ještě v pátek před startem Meteoprog trval na sobotním dešti a tak volba obutí byla jasná. Bohužel předpověď počasí se nemohla mýlit více. Tak jako já jsem se nemohl více mýlit s výběrem bot.

    Do Týniště jsem přijel před sedmou večer, registrace ještě neběžela a tak jsem vyrazil do ulic. Kousek od zázemí závodu jsem našel restauraci U dubu, kde už seděl Pepa Procházka a Radek Vizi a tak jsem si mohl v klidu dát své tři předstartovní. Po návratu k autu jsem si sbali věci na cestu, zaregistroval se a pak už jsme jen čekali na autobus. Jirka se mně ještě snažil vysvětlit, že má obuv není úplně to pravé (a jako trasař by to měl vědět), ale Meteoprog trval na svém a tak já taky.

    Dva autobusy našlapané až po střechu nás provezly pátečním večerem a po asi hodinové cestě stojíme v Náchodě – Bělovsi na parkovišti kousek od celnice. Po chvíli autobusy odjíždí a tu chvíli je jasné, že jinak než pěšky to dnes (a zítra a pozítří) nepůjde. Následuje předstartovní focení, při kterém je blesků jako nad „Tatrou“ v hymně našich bratrů a ve 23:00 startujeme.

    Hned po startu je to dost do kopce, šplháme po zelené, která vede přímo po hranici s Polskem. Vlastně je chodník vyšlapaný většinou u našich sousedů, ale co, metr sem, metr tam. Snad nás za to nikdo nehodí do karantény. Po zapsání první kontroly na vrcholu Jaźwiec sklesáme do údolí, kde už mává čelovkou Olaf, první tajná kontrola. A nebyla poslední. No jo, na (s)prostý lid patří přísnost! Pokračujeme zase do kopce (někde se ty výškové metry musí nahonit) kolem pěchotního srubu Březinka směrem na Dobrošov. Docela mě mrzí, že tady nejdeme za světla, ale už jsem tady párkrát byl a opevnění mám prochozené. Tak třeba příště. Z Dobrošova zase klesáme, a to přímo do Pekla, které ale asi nebylo moc ve formě, protože moc pekelné mně to nepřišlo. Naopak přímo ďábelská mě přišla po vystoupání na kopec Na Vartě rozhledna Sendraž. Byl jsem docela rád, že byla tma a že nevidím pod sebe na zem, i tak jsem neměl úplně pevný krok. Moc jsem nepochopil, proč máme lozit na rozhlednu, ze které v noci není nic vidět, ale to je prostě typická olafovinka.

    Po necelém kilometru od rozhledny nás pod přístřeškem u obecního úředu Sendraž čeká Egon se svojí partou a první občerstvovačka. Doplňuju hlavně pití, něco málo jím. Poprvé měním ponožky, protože v botech už čvachtá. Ne z kaluží a bažin, ale od potu. Ale co, ráno má pršet a budu ve výhodě. Tady tomu ještě pořád věřím.

    Ze Sendraže sestoupíme do údolí říčky Olešenky, při které jdeme po Jiráskově cestě až k zřícenině hradu Frymburk. Oceňuju, že kontrola je pod hradem, a ne až na vršku zbytků hradeb. To snad ani nemohl značit Olaf, ten by udělal kontrolu na věži, ale před tím by ji ještě o pár metrů přistavěl.

    Na dalším úseku nebylo nic moc významného k zapamatování, nebo jsem nad ránem nebyl schopný už moc vnímat… nevím, kde je pravda. K vědomí se vracím až u pěchotního srubu Skutina, tady už začíná svítat a tak si můžu všechno v klidu prohlédnout. Kolem půl šesté začíná pršet a já mám dobrý pocit z toho, jak jsem tentokrát vychytal vybavení. Bohužel po pěti minutách je po dešti a těch deset kapek, co spadlo, byl jediný déšť, který jsem na celé trase potkal. Mokrou nohou v suché botě přicházím do Dobřan, kde má Martin Čakrt a Ivana Bohoňková luxusní občerstvovačku. Mají tady i knihovnu a klavír, bohužel na klavír hrát neumín a na čtení dnes nějak není čas. Měním ponožky, krmím se chlebem s burákovým máslem a ovocem, celkem se tady zdržím 28 minut. To by ještě šlo, dál to bude horší.

    Dalších 14 kilometrů se cesta jen tak trochu vlní nahoru a dolů, z polospánku mě vytrhne jen Honza Sedlák s další tajnou kontrolou. Jak vidím „Káčko“ tak se hned dožaduju horké polévky a Honzovi dá dost práce mně vysvětlit, že ke gulášovce to mám ještě pár kilometrů. Prostě mozek je asi na dovolené. A tak nezbývá než jít dál, až do Deštného v Orlických horách, kde se v hotelu Alba konečně dočkáme pohostinnosti, na což dohlíží Petr Malý a spol. Ještě tady sedí Pepa Procházka s Jirkou Hofmanem, ale než si dám jídlo, jednoho Rampušáka a další suché ponožky, 46 minut je v tahu a kluci taky. Mám od vysokých bot omlácené kotníky, začínají se objevovat první puchýře a já už vím, že vzít si na stodvacítku nové, neprošlápnuté boty asi nebyl úplně nápad století.

    Z Deštného vede trasa na Velkou Deštnou, což je sice jenom čtyři kilometry, ale nastoupáme na nich přes 400 metrů výškových. Do toho už naplno pálí slunko a já proklínám předpověď počasí. teď mělo přece pršet! Na Velké Deštné je kontrola samozřejmě nahoře na rozhledně, což je v tuto denní dobu dost otravné, jsou tady davy turistů a na schodišti panuje slušná dopravní zácpa.

    Je jasné, že z nejvyššího kopce široko daleko (1115m n. m.) to může jít jen dolů. Docela by se tady i běhalo, kdyby… no nic, tak šlapu. Následující úsek bych nazval „lyžařským“, protože sestup do Bedřichovky je zakončen sjezdovkou a po necelých dvou kilometrech naopak stoupáme nad Orlickým Záhořím po další sjezdovce až k rozcestí Pod Homolí, kde je další kontrola, které velí Aleš Zavoral a Petr Řehánek. Tento kopec mě stál hodně sil a když si uvědomím, že jsme teprve (už?) v půlce (cca 60. kilometr), není to nic veselého. Něco málo pojím, ale žaludek dnes moc nebere. Naštěstí další úsek už je spíš odpočinkový, na Homoli (1001 m n.m.) a Tetřevec (1043 m n.m.) už to moc do kopce není a následující úsek přes Kunštátskou kapli, Pěticestí až na Zakletý je jako za odměnu. Do reality Šlápot nás ale rychle vrací další sjezdovka, kterou sklesáme až nad Říčky v Orlických horách. V půlce svahu opět měním ponožky a lepím puchýře… Říčky letos jen obcházíme a já jsem rád, loni jsem tady musel vzdát a tak na toto (jinak určitě pěkné) místo nemám moc hezké vzpomínky. Tak snad to letos bude lepší.

    V autobusové zastávce Souvlastí má další občerstvovačku René Kubricht, ale moc se nezdržuju, jen doplním pití a jdu dál. Energie sice chybí, ale žaludek má tento víkend asi dovolenou a odmítá pracovat. Asi o dva a půl kilometru je v Rampuši restaurace Sokolí hnízdo, ale ani tady nezastavuju. Pokračuju dál do Liberku, kde je další kontrola na hradišti Rychmberk, po které následuje sešup do údolí Liberského potoka. Tady je silně cítit Olafův rukopis. Přes Liberský potok vede trasa několika brody… píšu několika, protože ani po týdnu se nedokážeme shodnout, kolik jich vlastně bylo. Měl bych být rád, ale vlastně je to k vzteku: všechny přecházím suchou nohou. Takže membránové boty tahám fakt zbytečně. Na konci téhle pralesní vložky nás čeká živá kontrola v Panské Habrové na terase chaty u Klímových. Konečně zase horká polévka, kafe, kofola a další suché ponožky. Stmívá se a já jsem rád, že jsem předchozí brody stihl ještě za světla. Lituji všechny, kdo to musí jít za tmy, nedokážu si to dost dobře představit. Na kontrole nakonec prosedím víc jak hodinu, nějak jsem přestal vnímat čas. Než se dám trochu do pořádku, Pepa s Jirkou už jsou zase pryč. Už skoro za tmy přichází na kontrolu Petr Bulíček, Ester Bajgarová a jen chvilku po nich Martina Němečková. Na rozdíl ode mě se moc nezdržují a já taky rychle balím. Moc se mně nechce jít druhou noc sám. Vycházíme společně, ale už po pár metrech zůstává Martina vzadu a nakonec vzdává, má nějaký zdravotní problém. Kousek dál u Ivanského jezera Petr pořád něco hledá v navigaci a taky zaostává, zůstávám sám s Ester a spolu to pak táhneme skoro čtyřicet kilometrů až do cíle.

   Noční průchod přes Rychnov nad Kněžnou je takové nutné zlo, ale pak už se zase motáme přes louky a lesíky. V jednom takovém už to vypadá na bludičky, ale nakonec je to Blanka Šafránková a Pavlína Jakubová. Blanka má spací krizi a Pavlína dává pozor, aby ji někdo nezašlápl. Trochu Blanku rozebereme a přimějeme k dopřednému pohybu. Paseky už se blíží a vidina občerstvení u Učíků dává mrtvým nohám nový život. Cestou ještě míjíme neplánovanou občerstvovačku, kdy pro nás nějaký civilista před svým domem nechal zásobu vody. I když jsem toho nevyužil, moc si takového přístupu cením.

    U Učíků to vypadá jako na srazu zombíků, někdo uložil své tělo a spí, někdo chodí, ale stejně je duchem jinde. Dávám si polévku, kafe a solím meloun, víc toho do sebe nedostanu. (Jo, a ještě Olafovy koule… tato legenda se zrodila na loňské Prašské stovce na kontrole v Černošicích.) Jirka, Magda a spol. poskytují naprosto luxusní služby! Tady by se posedělo, jenže ještě nikdo se neproseděl do cíle a tak vyrážíme s Ester směr Týniště nad Orlicí. Záverečných dvacet kilometrů jsme dali bez jediného zastavení, bylo to lepší, než se pokaždé znovu rozcházet. Celý ten závěr byl takový… no jistě, už to dost bolelo a to pak člověk vidí hodně věcí jinak. Když to vezmu zpětně, tak oceňuju minimum asfaltu. Dost deprimující byla ta dlouhá rovina v borovicovém lese cestou k pískárně, to už jsem jel jen na autopilota. Cestou k soutoku Orlic jsem byl rád, že nejsem rychlejší a nemusím prošlapávat dvoumetrové kopřivy, my už jsme tu měli luxusní dálnici. Jen těch komárů nemuselo být tolik, ale to už nás hnala dopředu vidina cíle a v mém případě i pohodlné postele.

    Chtěl bych poděkovat všem, kdo připravili trať, značení bylo naprosto luxusní. Velké poděkování patří všem, kteří se o nás starali na trase, byli jste skvělí. Děkuji i všem, které jsem na trase potkal a třeba jen kousek s nimi společně šel, vždycky to pomůže, už třeba jen tím, že člověk při řeči zapomene že ho někde něco bolí a líp to ubíhá. A moc děkuji Ester Bajgarové za sparing na závěrečných čtyřiceti kilometrech, bez Tebe bych to určitě nedal v takovém čase.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *